Atlantská škola
Home Kalendář kurzů Studijní plán Články a recenze Registrace Kontakt
[ LOGIN ]
Články o Atlantidě
Spirituální psychologie
Starodávné civilizace
Třetí oko a mysl
Spirituální integrita
Hvězdy a krystaly
Lightworker
Fyzické tělo a instinkt
Láska a komunikace
Recenze

Stinná, nevědomá část

PUBLIKOVÁNO: 19.05.2016, AKTUALIZACE: 12.07.2016

Když zůstávám ve své esenci, nechápu, proč se lidé na Zemi tolik bojí svých emočních hloubek a aspektů, které v sobě potlačili. Souhlasím s tím, že žijeme v emočně temném období. Lidé jsou od sebe emočně odpojení jako výsledek neřešeného zranění a nezpracovaného traumatu, které zažili v dětství. Lidé neví, jak být ve vztazích emočně spokojení. Výsledkem je, že se lidé cítí osamoceni, i když mají kolem sebe spoustu lidí.

Nikdy nezapomenu, jak mi má kamarádka, jejíž manžel spáchal sebevraždu, ukázala kondolenční přání s 50 podpisy spolupracovníků z podniku, kde pracoval, a řekla: “Tento člověk se cítil sám…”

Kde všude jste nevědomí? Kde tápete a kde je realita jiná, než jak jste ji vnímali? Kde máte pocit, že má nad vámi někdo moc? Jaký je váš největší stín, do kterého se pokoušíte nahlédnout, ale jeho části se vám ukazují po kouskách, protože je to možná to největší zranění, které v sobě, a často i ve vaší rodině, nesete?

Můj největší stín souvisí s mým tatínkem a s lidmi (říkám jim mágové), kteří skrývají vědomě i nevědomě své emoce a úmysly a jsou silnými manipulátory. Chtějí, aby věci byly podle nich, protože oni přece ví, jak to má být správně. Tatínek byl charismatický, energeticky velmi silný muž, který ale neuměl se svou silou zacházet. V jeho výpadech šlo z něj zlo a strach a já se ho jako malá holka bála. Ale zároveň mi byl energeticky velmi blízký a toužila jsem po jeho lásce a přijetí. Což mi dával podmíněně.

Díky němu se učím ve svém stínu objevit svůj potenciál; umět svou energii ukočírovat; být si vědoma pozitivního i negativního dopadu své energie na sebe a okolí. Díky svému stínu už vím, jaké to je bát se své síly a potlačit ji, protože nechci ubližovat, ale onemocnět. Také vím, jaké to je užít svou sílu proti druhým lidem a odehnat je od sebe, žít heslem „ubliž dříve, než někdo ublíží tobě“. Umím ji užít ve formě energetického brnění, aby se ke mně druzí nedostali.

Můj otec se postupně energeticky ztrácel a nakonec se zničil. Neuměl s námi komunikovat a zároveň naše rodina pro něj byla celý jeho život. Nakonec se svou energií zničil, spáchal sebevraždu. Mrzí mě, že jsem s ním tenkrát neuměla komunikovat. Snažila jsem se mu pomoci, a přitom jen stačilo, abych se podívala na sebe, na své zranění.

Vidím obraz, jak v dětství zažíval to samé, energetické zneužívání do morku kostí. Pocit vlastní nedůležitosti a obrovské citlivosti. Když to vidím, padám na kolena a pláču. Čím hlouběji jdu do svého zranění, tím více chápu svého otce. Vidím jeho lásku. Jak se mě pokoušel připravit na život. Cítím svou bolest. Cítím jeho bolest. Vidím jeho světlo a jeho krásu, jeho citlivost. Jsme stejní. Vidím trauma, které se táhne jeho rodovou linií. Zažívám stav, který je ukázaný ve filmu Fantóm opery, kdy v podzemí dcera pohlédla do tváře přízraku otce a vidí jeho zranění, jeho ošklivost, čehož se ostatní báli. Ničemu se nebrání. VIDÍ HO. V ten moment nad ní ztrácí tato nevědomá energie nadvládu. A přízrak otce ji nechává jít a žít svůj život. Vidím, jak můj otec čekal na někoho, kdo se mu podívá s láskou do tváře, bez pohrdání a odporu, který znal, a přijme ho. Láska a světlo.

Mám chuť do života. Mám sílu nepředávat toto energetické zneužívání dál. To přetahování energií, které jsem v dětsví zažila, mělo hlubší důvod. Přivádí mě k poznání duše přijetí světla i tmy. Kořeny toho způsobu života sahají až do Atlantidy.

Dříve byl u mě vždycky nějaký muž, který mi pomáhal toto zranění uzdravit. Potkala jsem tolik úžasných mužů a jsem ráda, ale došla jsem k poznání, že to, že mi muž bude dávat to, co potřebuji, nevyléčí mé zranění. Potřebovala jsem se spojit se svým nevědomím. Sama. Zranění bych přirovnala k obrazu, jak chodím se zlomenou nohou v dlaze. Tato část se zahojila. Je mi teď dokonce oporou, což jsem si dříve ani nedokázala představit. Obrazně řečeno jsem vstala z invalidního vozíku a stojím teď na svých nohách. Emoční tělo je mi oporou. Touto částí uzdravená.  

Také ale vím, že ještě někdy nejsem schopna být upřímná, protože případnou negativní reakci bych ještě neustála. Také vím, že se někdy příliš snažím, protože se bojím, že mi někdo drahý uteče ještě předtím, než TO pochopím. Jako tatínek.

Abych nezneužívala a nenechala se zneužívat, učím se být emočně přítomná. Uvědomuji si důsledky přehlédnutí svých emocí a falše, která s tím přichází. Týká se to i maličkostí. Například mě před několika lety požádal jeden mladý muž o popovídání si o tématu třetího oka mimo kurz nebo osobní konzultaci. A ačkoliv to jindy nedělám, řekla jsem si, že budu hodná a vyšla jsem mu vstříc a my se setkali. Kdyby to tak skončilo, bylo by to v pořádku. Ale tento muž se už 2x přihlásil na nějaký kurz a ačkoliv potvrdil svou účast, nakonec nepřišel. A já jsem naštvaná, že mi uniká energie.

Občas se u mě vyskytne osoba, se kterou se začínám přetahovat o energii. V těchto chvílích se musím zastavit a čelit pocitům své bezmoci, které ve mně ten člověk vyvolává, a které jsem v minulosti potlačila. Pocitu, že mě nikdo nenaučil, jak přijmout svou zranitelnost a citlivost ve světě, kde se tolik energeticky zneužívá (což nevím doteď). Tito lidé mi dávají stopku, abych šla do sebe a přijala část těchto pocitů. V těchto chvílích jsem ve svém emočním sklepě a světelná energie mnou proudí velmi těžce. Chvíli v této emoční hloubce spočinu a pak vyjdu zase na světlo ven. Poznala jsem, že lidé, kteří mi to ukazují, jsou zaseknuti na těch samých pocitech bezmoci, jako já.

Prožitek hlubokého zranění a temnoty je dar. Dává nám porozumět principům, které ostatní nevidí. Ti, kteří mají podobné prožitky, ví. Můj bývalý partner zažil psychický teror od matky, jako já od otce. Ve chvíli, kdy jsem prozřela a pochopila, že jsme prožili to samé, mi bylo líto, že jsme oba nedošli k pochopení, abychom se schoulili k sobě do nářuče a poplakali si. Nechali se našimi těly prostoupit temnotou, která byla v našem nevědomí, aby prošla do lásky a pochopení. Protože jen člověk, který to zažil, ví, jaký zmatek v sobě má dítě, který svého rodiče miluje a zároveň si neumí poradit s jeho/svou silnou temnotou.

Na základě poznání bojů mezi mužem a ženou v naší rodině a neschopnosti se podívat na své zranění, převzít za ně zodpovědnost a dojít ke smíření, jsem uvolnila svůj nejvíce sebezničující systém – raději zemřu, než abych počala dítě ze vztahu, kde by dítě zažívalo to samé, jako já a má matka, babička atd. 

Je mi dobře v blízkosti lidí, kde si dáváme možnost bezpodmínečné přítomnosti ve chvíli, kdy se potřebujeme dostat ke svým nevědomým aspektům, odmítnutým emocím. Ráda bych se obklopila lidmi, kteří skutečně milují své ošklivé části, ty, ze kterých společnost nemá užitek, a opovrhuje jimi. Ráda bych se obklopila lidmi, kteří skutečně milují a oceňují emoce jako hněv, smutek, kteří vidí krásu v ošklivosti, kteří přijímají ty části, od kterých ostatní odvrací zrak. Spousta lidí se o to snaží, ale ještě to neumí.

Láká mě práce se světlem, laskavost a otevřené srdce a zároveň být k sobě upřímní a říkat si věci narovinu. Nezůstávat ve svém zranění, když se nás něco dotkne, ale vyříkat si to ještě ten den. Převzít zodpovědnost za své emoce, které musím prociťovat, abych mohla podle sebe jednat a nebyla obětí.

Už vím, že spáchat sebevraždu není slabost, je to jen volba. Už vím, že je třeba se poklonit před temnotou a zraněním druhého. Už vím, že abychom se všichni vyléčili z těch nejhlubších zranění, stačilo by mít ve správnou dobu u sebe člověka, u kterého bychom se schoulili do náruče, a který by se nás bezpodmínečně dotýkal, a my bychom se vyplakali a shodili ze sebe všechny nánosy, všeho se pustili.

Cestu dál vidím ve vnímání své křehkosti, citlivosti a zranitelnosti, otevřením se své ženské stránce. Když vidím na pódiu člověka, který je ze začátku nejistý a je ve své křehkosti, ať už je to muž nebo žena, vím, že jsem tam správně. Křehkost je ukazatelem křišťálového věku, ve kterém se nacházíme. Ještě se neumíme potýkat s křehkostí a zranitelností, protože máme tendence být silní, být v pohodě a v emoční rovnováze, což často nevychází z našeho nitra. Síla je vidět slabost a křehkost blízkého člověka bez toho, abychom něco dělali nebo mu pomáhali. Jen s ním byli a vnímali ho.

V současné době zažíváme kvantový skok ve vědomí a pochopení vědomí jednoty. Polarity (vyhraněnosti) se přibližují k sobě. Začínáme rozumět postoji viníka i oběti, že oba dva postoje  vychází z toho samého zranění. Z pozice oběti už nezískáváme takové výhody, jako dříve.

To nejvíc, co mohu světu nabídnout, je to, že budu milovat své stíny. Takovou láskou se chci zahrnout, aby lidé, kteří budou v mé blízkosti, ji cítili. Aby cítili, že se mohou otevřít, že je svou láskou podporuji. Někdy toto povolení potřebujeme.

Můžeme se mezi sebou tady na Zemi skutečně propojit.
Ivana Valová


[ HOME | KALENDÁŘ KURZŮ | STUDIJNÍ PLÁN | ČLÁNKY A RECENZE RSS | REGISTRACE | KONTAKT ]

Atlantská škola
Design a tvorba stránek Business Logic s.r.o.