Atlantská škola
Home Kalendář kurzů Studijní plán Články a recenze Registrace Kontakt
[ LOGIN ]
Články o Atlantidě
Spirituální psychologie
Starodávné civilizace
Třetí oko a mysl
Spirituální integrita
Hvězdy a krystaly
Lightworker
Fyzické tělo a instinkt
Láska a komunikace
Recenze

Sebeovládání

PUBLIKOVÁNO: 26.01.2009, AKTUALIZACE: 24.03.2017

Sebeovládání  znamená používat vhodné vlastnosti ve správný čas na správném místě. Vlastnost, která je přiměřená na správném místě ve správný čas, se stane nevhodnou na nesprávném místě v nesprávný čas. Neexistují žádné špatné vlastnosti ani špatné síly, ale pouze špatně užité vlastnosti a špatně aplikované síly. 

Mlčení je vlastností přinášející požehnání, když člověk ví, kde a kdy má mlčet. Mlčíme-li tehdy, když bychom měli mluvit, kdy bychom slovem mohli někoho zachránit před velkým nebezpečím, a mlčíme, pak je to špatné. Dojde-li k mluvení na nesprávném místě v nesprávný čas, stává se z této božské schopnosti tlachání. 

Přístupnost. Jsme-li přístupní a otevření všemu vysoko stojícímu, tedy krásnému, dobrému a pravdomluvnému, necháme na sebe působit vůli Boha a Jeho v sobě přijímáme. Je však neblahou, stane-li se z ní bezcharakterní ovlivnitelnost bez vlastní vůle. Její druhá polovina, neovlivnitelnost, znamená schopnost klást neotřesitelný odpor všem nízkým vlivům a účinkům. Klademe-li však odpor i vyšším silám, okamžitě změníme atribut, neovlivnitelnost, v druh izolace.

Poslušnost vůči boží vůli je povinností každého. Boží vůle se projevuje skrze nás nebo skrze jiné lidi. Boží vůli poznáme, když přezkoumáme vše, co se po nás žádá, a zjistíme, zda to odpovídá našemu nejvnitřnějšímu přesvědčení. Poslouchat však někoho proti nejvnitřnějšímu přesvědčení, ze zbabělosti, strachu, pro materiální výhody nebo ze snahy být dobrý, je podlézavost.

Vládnutí znamená předávat nevědomým a slabým lidem něco z vlastní síly vůle. Univerzální láska má spojit všechny aktivní síly národa, měla by jej vést k všeobecnému dobru, aniž je poškozováno lidské právo na sebeurčení. Kdo však chce bez lásky a ze sobeckých důvodů jiným vnucovat svou vlastní vůli a poškozuje jejich právo na sebeurčení, učiní z této vlastnosti tyranii.

Pokoru máme prožívat vůči božskému, vyššímu Já, které nás oživuje. Musíme si být vědomi, že všechny krásné, dobré a pravé vlastnosti patří Jemu, že osoba je nástrojem projevu božství, ale sama o sobě bez božství je pouze prázdným obalem. Nikdy se nemůžeme podrobit pozemským mocnostem nebo padat na kolena před pozemskými tvary. V takovém případě by to bylo pokořování se, čímž bychom znesvětili své vlastní božství, které nás oživuje svým vlastním věčným Bytí. Nežijeme a nepracujeme z vlastní síly, ale síly proudící z vyššího Já, z Boha.

Sebedůvěra znamená důvěru v Boha, žijícího v našem srdci, ne však ve zdánlivou bytost, vaší osobu. Sebedůvěra je nepostradatelná pro každou tvůrčí činnost a znamená vnitřní spojení s Bohem. Namlouvá-li si osoba, že její kvality patří jí a ne Bohu, pak se z této vlastnosti stane povýšenost.

Dále se musíme naučit rychlému rozhodování. Zvolit bez váhání, okamžitě, z různých možností to nejlepší. Může dojít k situacím, ve kterých pouhý okamžik zpoždění znamená promeškání jedinečné a neopakovatelné příležitosti. Dokázat jednat naprosto soustředěně, s duchapřítomností stojící nad vším časem. Jednáme-li však rychle bez duchapřítomnosti a nerozvážně, a tak ztratíme soustředění, stane se z ní unáhlenost.

A proto se také musíme naučit rozvaze. Zkrotit před činem svůj temperament a nechat v sobě uzrát rozhodnutí s velkou trpělivostí. Často musíme čekat, než poznáme boží vůli, než dojdeme ke správnému rozhodnutí. To znamená pracovat s rozvahou. Prodloužíme-li rozvahu do nekonečna a nedojdeme-li nikdy k rozhodnutí, stane se z ní nerozhodnost.

Naučit se přijímat vše, co nám osud přináší. Naše hodnota není určena zevními okolnostmi, ale stupněm, ve kterém projevujeme Boha. Naše vnitřní hodnoty nemohou být porušeny nebo zničeny pozemským ponižováním nebo pokořováním. A velebení a chvalozpěvy je také nemohou zvětšit. Proto se nás nesmí dotýkat způsob, jakým s námi jednají nevědomí lidé. Zůstaneme, čím jsme, ať jsme ponižováni nebo velebeni. Naučíme se být spokojeni ve všech podmínkách a přijímat okolnosti, které nám přináší osud s naprostým klidem.

Zvážíme, kdy je třeba se bránit pokořování nebo urážkám, a kdy se skromně odtáhnout od velebení. Přijímání všeho se nesmí zvrtnout v apatickou lhostejnost nebo bezcharakternost. Naučíme se zvolit vždy to nejlepší a nespokojovat se s podřadným. Rozlišovat krásné od ošklivého, dobré od špatného, pravdivé od falešného. Bez schopnosti rozlišování je člověk nepoužitelný jako spolupracovník božského plánu.

Chceme-li být užiteční, musíme také dokázat plnou silou bojovat. Mečem pravdy musíme být schopní bojovat proti stínům omylů, abychom dopomohli božskému k vítězství na Zemi. Ale vznešená a odvážná ochota bojovat se nesmí snížit k hašteřivosti. Bojovat, aby roztržené bylo proměněno v jednotu a ta vnesla mír mezi bojující. Z lásky k míru se však nikdy nesmí stát zbabělé nebo pohodlné odmítání bojovat.

Dále je třeba se naučit opatrnosti, kterou je možno zachránit sebe a mnoho jiných před velkými nebezpečími, škodou a nesmyslnými oběťmi. Neodvážit se však něco udělat ze strachu a z nedostatku sebedůvěry, stává se z ní zbabělost. Musíme mít neotřesitelnou odvahu. Nebát se žádného nebezpečí. Jít odvážně vstříc všem těžkostem a bojovat odvážně proti všem útokům proti božskému, když to velký cíl, pro který pracujeme, vyžaduje. Nikdy se tato vlastnost nesmí zvrhnout v hazardování.

Jako spolupracovníci na velkém díle musíme pochopit, co znamená nic nevlastnit. Ať náš úkol vyžaduje chudobu nebo nás přivede k velkému bohatství, nesmíme nikdy zapomenout, že nám nic nepatří, že vše je božím vlastnictvím, z něhož dostaneme k užívání jen to, co odpovídá našemu úkolu. Jako je vodnímu kanálu lhostejné, zda jím protéká více či méně vody, jelikož voda nepatří jemu, máme i my považovat vše, co nám osud dává, za něco, co pochází od Boha a co máme předávat dál. Dostáváme vždy tolik, kolik potřebujeme.

Nesmí se z této vlastnosti stát nestarání se o nic nebo opovrhování hmotnými věcmi. Nikdy nesmíme od svých bližních očekávat, že nás budou vydržovat bez práce. Disponujeme vším. Jsme pánem hmoty. Zajišťujeme si tolik hmotného, kolik pro svou pozemskou činnost potřebujeme. Správně ji užíváme a ovládáme, vykonáváme nezávisle a svobodně svůj úkol. Tato vlastnost se nemůže obrátit k chtivosti po vlastnictví.  

Nesmíme být vázaní na žádného člověka. Nemilujme osobu, ale to božské v ní. Kdyby to úkol vyžadoval, musíme opustit nejmilovanějšího člověka, protože musíme mít stále na zřeteli, že to, co milujeme, je Bůh a ne osoba. Osoba je pouze nástrojem božího projevu. Milujme v každém člověku Boha, pak nebudeme vázáni na žádnou osobu. Nesmí se to však přehoupnout na lhostejnost a bezcitnost vůči blízkým.

Avšak lidem, v nichž jsme poznali boží projev, máme zůstat věrni na život a na smrt. Milujeme své mistry a své spolupracovníky na velkém díle, protože jsme v nich poznali Boha. Jsme v nich věrni Bohu, protože jejich osobu milujeme pouze jako boží nástroj. Tak se z naší úcty a věrnosti vůči mistrům a spolupracovníkům nikdy nestane osobní zbožňování, kult osobnosti.

Chceme-li se stát potřebným nástrojem pro velký boží plán, musíme umět používat své vlastní osoby jako poslušného nástroje před veřejností, tedy být nápadní. Musíme oživit své talenty a schopnosti svými duchovními silami před lidmi, musíme je stupňovat k vrcholu a k vyzařování tak, abychom projevovali ducha svou osobou – držením těla, pohyby rukou, vyzařováním očí, a svým řečnickým uměním v nejvyšším stupni, a tak dostaneme lidi do svého vlivu a můžeme je strhnout na vyšší duchovní úroveň. Musíme ukázat svého ducha svou osobností beze studu a bez zábran na veřejnosti.

Nikdy se tato vlastnost nesmí přeměnit na marnivost a samolibost, na přání být nápadní a chlubit se svými talenty. Až nás lidské davy nadšeně a s jásotem budou oslavovat, musíme si být neustále vědomi, že lidé nejsou nadšeni naší osobou, ale Bohem, který se právě projevil. Pak nás nebude zneklidňovat, když při plnění jiných úkolů zůstaneme naprosto nepovšimnuti a bez významu. V tomto případě nesmíme ukazovat své schopnosti, ale nepozorovaně mezi lidmi zmizet jako jeden z mnohých. Toto skromné být nepovšimnutý se nesmí přeměnit na osobní podceňování a sebeničení.

Dále musíme vykonávat zkoušky s naprostým pohrdáním smrti. Mít neotřesitelné přesvědčení, že smrt neexistuje. Až bude naše tělo opotřebované, pak je naše Já odloží. Když jsme ve svém vědomí ztotožněni s životem, nezalekneme se smrti, i kdyby nás úkol přivedl do smrtelného nebezpečí. Na druhé straně nedopusťme, aby se pohrdání smrtí zvrtlo v pohrdání životem. Musíme si cenit života nade vše. Život je Bůh sám. Ve všem, co žije, se projevuje věčné Bytí. Nesmíme se nikdy nesmyslně vystavovat nebezpečí. Važme si života ve svém těle, žijme radostně. Nikdy by se radost ze života neměla zvrátit v samoúčelnost a přehnané smyslnosti.  

Nakonec musíme obstát v lhostejnosti. Zcela se vzdát osobního přístupu, svých osobních zálib a citů. Umět milovat jako Bůh, milovat vše a každého. Tak jako slunce svítí s naprostou lhostejností na krásné i ošklivé, dobré i zlé, tak musíme milovat s naprostou lhostejností. Nejvyšší božskou láskou je láska vždy naprosto stejná. Budeme se na vše dívat z hlediska vyššího celku, protože vše je jen doplňujícím se zrcadlovým obrazem, směřující do jednoty, projeveného k neprojevenému. Tato necitlivost nikdy nesmí pocházet z osobního odporu.

Musíme být schopni i lhostejně přihlížet, jak se naši nejmilejší dostávají do největších nebezpečí a jestliže nereagují na obyčejné prostředky, nesmíme je zadržovat silou, duchovními nebo magickými prostředky, když to vyžaduje spása jejich duše. Je lépe, když člověk utrpí hmotný nebo tělesný úpadek, třeba i smrt, než aby ztratil svou duši. Naučit se nechat lidem svobodnou vůli. Ochota pomáhat se má na vše dívat z hlediska duševní spásy, nikoliv z hlediska pozemského a tělesného dobra. Tato božská láska se nemůže zvrtnout na bezcitnost a nikdy nesmíme odmítnout někomu pomoc z osobního odporu, můžeme-li ho zachránit pozemskými prostředky. 

Pak budeme láskou samou. Nebudeme muset dělat nic, než vyzařovat své Já, být svým Já, a celý vesmír bude čerpat z našeho tepla, světla a síly. Pak se vrátíme ze světa stromu poznání dobra a zla, do říše stromu života, do božské jednoty.

Zdroj: Zasvěcení - Elisabeth Haich

 


[ HOME | KALENDÁŘ KURZŮ | STUDIJNÍ PLÁN | ČLÁNKY A RECENZE RSS | REGISTRACE | KONTAKT ]

Atlantská škola
Design a tvorba stránek Business Logic s.r.o.