Atlantská škola
Home Kalendář kurzů Studijní plán Články a recenze Registrace Kontakt
[ LOGIN ]
Články o Atlantidě
Spirituální psychologie
Starodávné civilizace
Třetí oko a mysl
Spirituální integrita
Hvězdy a krystaly
Lightworker
Fyzické tělo a instinkt
Láska a komunikace
Recenze

Nalezení vlastní smečky: Sounáležitost jako požehnání

PUBLIKOVÁNO: 27.07.2015, AKTUALIZACE: 06.11.2017

Ošklivé káčátko je jedním z mála příběhů, které nabádají ty, co nesounáleží, aby vytrvali, dokud nenajdou svoje vlastní. Tento příběh obsahuje pravdu tak podstatnou pro lidský vývoj, že bez zahrnutí tohoto faktu je další vývoj nejistý. Člověk nemůže celkově prospívat, dokud tato podstatná stránka nevejde do vědomí.

K čemu jsi dobré, když nemůžeš snášet vejce ani chytat myši? Nad ošklivým káčátkem přelétlo hejno ptáků, nejkrásnějších, jaké kdy vidělo. Křičelo na ně zpátky hlasem, který dříve nikdy nevydalo. Nikdy předtím nevidělo tak krásné tvory a nikdy dříve se necítilo tak ukřivděno.

Otáčelo se ve vodě, aby je mohlo sledovat, dokud mu nezmizeli z obzoru, potom se potopilo na dno, schoulilo se tam a celé se třáslo. Káčátko úplně ztratilo hlavu, protože pocítilo zoufalou lásku k těmto velkým bílým ptákům, lásku, které nemohlo porozumět. Strávilo takto celou zimu, neustále mezi životem a smrtí.

Přišlo jaro. Ošklivé káčátko si protáhlo křídla. Jeho křídla byla silná a veliká. Pozvedala ho vysoko nad zem. Po rybníce také pluly tři labutě, ta samá krásná stvoření, která káčátko vidělo na podzim; způsobila mu bolest v srdci. Cítilo se k nim přitahováno. Co když budou dělat, jako že se jim líbím, ale když se k nim připojím, odlétnou a budou se mi smát, myslelo si káčátko. Slétlo dolů a přistálo na rybníku s bušícím srdcem.

Jakmile ho labutě spatřily, začaly plavat směrem k němu. Bezpochyby se již blíží můj konec, pomyslelo si káčátko, ale pokud mám být zabito, potom raději těmito krásnými tvory, než lovci, selkami nebo dlouhými zimami. Sklonilo hlavu, očekávaje údery. Ale co se nestalo! V obrazu ve vodě spatřilo labuť v plné kráse: sněhové peří, trnkové oči a vůbec všechno. Ošklivé káčátko se na první pohled vůbec nepoznávalo, protože vypadalo úplně stejně krásně jako cizinci, jako ti, které z dálky obdivovalo.

Ukázalo se, že bylo nakonec jedním z nich. Jen jeho vejce se náhodou skutálelo k rodině kachen. Bylo labutí, nádhernou labutí. A poprvé se jeho vlastní druh k němu přiblížil a dotkl se ho něžně a s láskou konečky svých křídel. Labutě ho upravily svými zobáky a kroužily kolem něj…

Když je zvláštní část duševního života člověka, jeho instinktivní a spirituální identita obklopena přijetím, potom ten člověk cítí moc a život jako nikdy předtím. Určení vlastní spirituální rodiny člověka přináší dotyčnému vitalitu a sounáležitost. Lidé z vesnice se dívají na malou holku a dávají jí najevo, je nepřijatelná. Není ošklivá, prostě se jen k ostatním nehodí. Její duševní Já je záhy poraněno. Dívka začne věřit, že negativní představy o ní, které jí její rodina a společnost dávají pocítit, jsou úplně pravdivé. Začíná věřit tomu, že je slabá, ošklivá, nepřijatelná a že to bude stále platit bez ohledu na to, jak moc by se to snažila změnit.

Rodiče se mohou snažit děvčátko přetvořit, změnit to, kam jej volá její duše. Přestože si její duše přeje mluvit pravdu, je na ní naléháno, aby mlčela. Její matka je odříznuta a nucena opustit své instinkty. Je uražena za to, že její dítě je jiné. Emocionálně je rozpolcena, výsledkem je zhroucení a upuštění od péče o divné dítě. Přestože se původně snažila stát pevně na svých vlastních nohách, jinakost děvčátka začíná ohrožovat matčinu bezpečnost ve vlastní komunitě, a ona sklopí hlavu a přizpůsobí se. Tato matka je matka zhroucená a matka nemateřská

Matka se raději přizpůsobuje požadavkům své vesnice, než aby se spojila se svým dítětem. Být vyřazen ze společnosti znamená být ignorován a podezírán, být naháněn a popřípadě zničen. Žena se v takovém prostředí často snaží přizpůsobit svoji dceru k tomu, aby se ve vnějším světě chovala slušně, čímž doufá, že uchrání ji i sebe od útoků. Musí se rozhodnout mezi tím, zda chtějí být přijaty vládnoucí třídou, nebo chtějí milovat své dítě, nutí ji si vybrat mezi duší a společností. Tato žena se vzdává příliš snadno, bojí se zaujmout obranný postoj, vyžadovat respekt a chránit si svoje právo na obojí, že se bojí učit a žít po svém.

Aby mateřská funkce mohla takové překážky překonat, musí mít žena určitou dávku agresivity, sílu, nebojácnost a hrozivost. Aby mohla matka šťastně vychovat dítě, které je odlišné duševními potřebami od hlavního proudu ve společnosti, musí mít sama něco z hrdinských vlastností. Musí trvat na svém a na tom, v co věří. Zhroutí-li se matka psychicky, znamená to, že ztratila svůj smysl.

Může být chorobně do sebe zahleděnou matkou, která cítí, že má právo být sama dítětem. Ale pravděpodobně byla oddělena od svého divokého Já a ke zhroucení byla dohnána nějakou skutečnou hrozbou. Po zhroucení lidé obvykle upadají do zmatku (nemají jasno), bídnost (cítí, že s nimi nikdo adekvátně nesympatizuje), peklo (emocionální přehrávání starého ublížení, nenapraveného a nesmířeného, nespravedlnosti na nich spáchané, když byli sami malými dětmi).

Po celém světě existovaly zvyky, které nařizovaly, že ženě se nepovoluje milovat toho, koho miluje a způsobem, jakým si ona přeje. Má-li žena ve své duši obraz zhroucené matky, pochybuje o své hodnotě. Může to cítit tak, že volba mezi splněním vnějších požadavků a přáním duše je otázkou života a smrti. Má-li žena zhroucenou matku, musí odmítnout stát se toutéž. Každá matka potřebuje mateřskou péči starší ženy nebo žen, které ji podpoří a pomohou při péči o její dítě. Bez toho nejsou schopné ženy vést a podporovat své děti, protože mají tytéž bolesti. Jen silná matka může vychovat silné dítě. Silných matek oči vidí, jejich uši slyší, jejich jazyky hovoří, a jsou laskavé.

Instinkt děvčátka k hledání toho pravého je narušen. Stále klepe na špatné dveře, i když o tom ví. Je těžké si představit, jak by měl člověk poznat ty správné dveře, když je ani nikdy neviděl. Špatné dveře jsou takové, u kterých se člověk stále cítí být nežádoucím.

To je to hledání lásky na nesprávných místech, odpovídající vyhnanství. Uchýlí-li se žena k takovému chování, opakuje opět a znovu chování, které není naplňující, které způsobuje úpadek namísto podpoření vitality, aby si ulehčila vyhnanství, přivodí si tím ještě více škody, protože její původní zraněný stav nebyl ošetřen a každým nájezdem utrpí nové rány. Je to jako dát si na nos nějaký jemný lék, když máš na paži otevřenou ránu. Různé typy žen volí různé druhy špatných léků. Některé volí špatnou společnost a nadměrnou bezuzdnost, které škodí a okrádají duši, nejprve ji povznášejí vzhůru a potom ji strhnou dolů k zemi.

Je-li žena schopná se zastavit a nahlédnout do vlastního srdce, spatří tam potřebu, aby byly její talenty, dary a možnosti s respektem uznány a přijaty. Aby mohlo léčení započít, přestane si nalhávat, že trochu požitku z toho špatného nic nezkazí. Vyřkni pravdu o svém zranění a dostaneš skutečný obraz léku, jehož je třeba. Netrvej na tom, co je nejsnadnější a nejdosažitelnější. Trvej na správném léku. Poznáš ho, protože tvůj život se stane silnějším a nebude chřadnout. Zoufalá žena jde na špatné místo v nesprávnou dobu.

Je sice užitečné stavět si mosty i k těm skupinám, kam člověk nepatří, a je důležité pokusit se být přátelský, je ale také nutné to nepřehánět, nevěřit tolik na to, že když se člověk chová správně, že bude pokládán za hodného, klidného a skromného člověka. Je to pouze druh jednání, přání ega k sounáležitosti za každou cenu, které oslabuje spojení s instinktivním Já. Máš dobře se chovající, dobře smýšlející, nervózní ženu, která sotva dechu popadá, aby se zavděčila. Ne, určitě je lepší vznešenější být taková, jaká jsi, a nechat ostatní lidi být tím, čím jsou.

Ženy se potýkají s vyhnanstvím i dalšími způsoby. Zamrznou. Některé ženy se chovají, jako kdyby to byl nějaký úspěch být chladná, být bez citů. Přestože se jedná o ochranný mechanismus, velice špatně to působí na duši, protože duše na ledovost nereaguje, dává přednost vřelosti. Jakýkoliv ledový přístup uhasí tvůrčí oheň ženy. Zastaví tvůrčí funkce. Led musí být rozlámán a duše rozmražena. Jsou malíři, kteří nemohou bez malování žít, ale říkají si: „Nech toho, tvoje práce je divná a ošklivá.“ Jdi kupředu, maluj. V podstatě nic nemůže zamrznout, pokud se to hýbe.

Pokud jste se pokoušeli patřit tam, kam nepatříte a neměli jste úspěch, měli jste vlastně štěstí. Můžete sice být vyhnancem, ale ochránili jste svou duši. I když je žena odehnána, je zároveň vehnána do náruče své skutečné duševní rodiny, čímž může být studium, umění nebo skupina lidí. Je horší zůstat tam, kam člověk vůbec nepatří, než se ztracen nějaký čas potulovat a hledat duševní spřízněnost, kterou člověk potřebuje. Nikdy není chybou pátrat po tom, co člověk potřebuje. Některé ženy se omlouvají za to, že potřebují prostor. Mají dokonce strach říct: „Ne, děkuji“, a odejít. Jsou ženy, které neustále poslouchají výčitky o tom, jak jsou tvrdohlavé, aniž by dotyčný chápal, že kočky prostě neplavou a kvočny se nepotápí. Ty chceš jenom lásku. Oni chtějí jenom klid.

Všichni máme touhu, abychom cítili sounáležitost ke svému vlastnímu druhu. Po zimě přichází jaro, začíná nový život, obrací se nový list, jsou možné nové pokusy. Nejdůležitější je vydržet a nevzdat se tvůrčího života, pro svoji samotu, pro svůj čas být a konat, pro život samotný; vydržet, protože slib přírody zní: po zimě vždy přichází jaro. Druzí pak často poznávají v ženě to stejné dříve, než ona sama. To je celkem typické pro ženy ve vyhnanství. Po všech těch útrapách se jim podaří vstoupit na domácí území a často si ani neuvědomí, že pohledy lidí už nemají v sobě tu zlobu. Ženy jsou pak strašlivě nedůvěřivé.

Mají ti lidé ke mně ohled? Jsem zde skutečně v bezpečí? Neodeženou mě pryč? Mohu opravdu spát se zavřenýma očima? Je v pořádku se chovat jako labuť?

Dále ženy nejsou schopné přijmout jakýkoliv upřímný kompliment. Řekneš-li, jak je krásná nebo jak krásné je její umění, nebo jí pochválíš cokoliv jiného, na čem se podílela její duše, inspirovaná a prozářená, něco v její mysli říká, že si to nezaslouží a že ty, který ji chválíš, jsi slabomyslný, že vůbec tak přemýšlíš, raději změní téma a účinně odejme potravu duševnímu Já, které prosperuje uznáním a zviditelněním.

To je tedy posledním úkolem vyhnance, který našel své vlastní, nejenom přijmout svoji vlastní individualitu, svojí specifickou identitu coby specifického druhu člověka, ale přijmout také svoji krásu, tvar své duše a skutečnost, že žít nablízku takovému člověku proměňuje nás a všechno, čeho se dotkne. Budeme pak jednat naším vlastním způsobem a nebudeme se odtahovat nebo ukrývat svou přirozenou krásu. Jako stvoření, kterými právě jsme, a to je správné.

Je třeba se pak ještě vypořádat s tím, abychom pak jen nepřežívali. Můžeme si udělat rituál a uvolnit tento starý způsob života, abychom mohli vzkvétat. Zvolit si předmět, který je dokladem jejich minulých těžkostí, hrdinství. Uvědomit si zranění a zapamatovat si ho způsobuje, že nadejde čas vzkvétání, nejen přežívání. Hledáš-li rádce, nikdy neposlouchej ty, kdo mají malé srdce. Buď k nim laskavý, zahrň je požehnáním, ale nikdy neposlouchej jejich rady.

Zkus nyní strávit méně času přemýšlením o tom, co ti nedali, a více času věnovat nalezení lidí, ke kterým patříš.

Ivana Valová
www.atlantskaskola.cz
Zdroj: Ženy, které běhaly s vlky - Clarissa Pinkola Estes


[ HOME | KALENDÁŘ KURZŮ | STUDIJNÍ PLÁN | ČLÁNKY A RECENZE RSS | REGISTRACE | KONTAKT ]

Atlantská škola
Design a tvorba stránek Business Logic s.r.o.