Atlantská škola
Home Kalendář kurzů Studijní plán Články a recenze Registrace Kontakt
[ LOGIN ]
Články o Atlantidě
Spirituální psychologie
Starodávné civilizace
Třetí oko a mysl
Spirituální integrita
Hvězdy a krystaly
Lightworker
Fyzické tělo a instinkt
Láska a komunikace
Recenze

Integrace mateřského zranění II

PUBLIKOVÁNO: 05.02.2017, AKTUALIZACE: 21.04.2017

Integrace mateřského zranění je přechod z postoje „matka pro mě udělala to nejlepší, co mohla - a proto musím potlačit své emoce“, na postoj „matka pro mě udělala to nejlepší, co mohla – a zároveň si cením svých emocí a nemusím je kvůli ní nebo někomu jinému potlačovat“.

Mateřské zranění předávaly starší ženy mladším ženám  z generace na generaci. Dnes už si můžeme říct, že to, co jsme v dětství cítily, bylo opodstatněné a bylo to v pořádku. A to, co se nám stalo, v pořádku nebylo.

Jako malé jsme se mohly naučit vypořádat se s tím, co se děje, vytvořením masky, že je vše v pořádku, i když nebylo. Mohla se z nás stát rebelka, hodná holka, ta, která nikoho nepotřebuje, ta, která baví druhé atd. Tyto masky mají společnou funkci – blokují přístup ke zranění z dětství. Mohla jste si myslet, že jste vděčná a empatická posluchačka, ale v realitě jste mohla jen tuto roli hrát, protože jste se ji naučila hrát. Uvnitř jste ale vždycky mohla mít pocit, že jste neviditelná.

Mohla se z nás stát ta, která těší ostatní a krmí druhé lidi svou pozorností. Nedělá to ale z lásky, ale proto, aby se sama cítila lépe. Naučila se vyhýbat vlastní bolesti tím, že se zaměřuje na to, aby druhým lidem dělala radost.

Nést emoční břímě druhých. Ženy v minulosti jen nevařily, neuklízely a nestaraly se jen o děti, ale také nesly emoční břímě druhých. Čistily emoční nepořádek - začínaly nepohodlnou konverzaci, nesly tíhu mrtvého ticha, žily s nevyřčenými záležitostmi, pohřbívaly v sobě nevyřčené potřeby, byly projekční obrazovkou popřené bolesti, procházely mezi agresivitou a pasivitou. Muži byli učeni, že komunikace a emoční inteligence je ženská práce. Ženy byly uklizečky nejen doma. Byly odpadním košem nechtěných emocí. Bylo od nich očekáváno, že budou cítit za ostatní. A pak budou napadány za to, že se příliš emočně vyjadřují.

Mateřské zranění se projevuje jako zděděné vnitřní napětí - boj mezi normálním, přirozeným instinktem a traumatizujícím systémem přežívání, který jsme přijali. Matky mohly být depresivní, odpojené, lhostejné, nebo nás napadat, emočně vyčerpávat a zneužívat. Mohly říkat: „ Potlač své potřeby a jdi dál. Hlavně to neřeš.“ Z našeho vnitřního dítěte se pak stal voják, bojující o přežití. Odpočívat znamenalo cítit se v nebezpečí.

Emocionální podpora a propojení byl v minulosti luxus, který jsme si nemohly dopřát, protože se muselo pořád pracovat a něco dělat. Zažívaly jsme energii mrtvé matky - naučily se cítit bezpečně v situacích, kde se zdůrazňovalo příliš mnoho práce, přetíženost, příliš mnoho požitku, což vedlo k nedůvěře ve svá vlastní těla.

V některých rodinách se přenáší model, že dcera hraje roli matky své vlastní matky. Role jsou tu obráceny. Projeví se to tím, že dcera vyroste velmi rychle a ztratí šanci být dítětem. Je od ní očekáváno, že se postará o fyzické a emoční potřeby své matky, což se v dospělosti projevuje jako nízké sebevědomí, slabé hranice, pocit viny a schopnost navazovat spoluzávislé vztahy. 

Z těchto žen jsou pak vysoce úspěšné ženy, které mají tendenci na sebe brát emoce druhých. Z holčiček se pak stávají pečovatelky, ty, které nesou na svých bedrech dobro ostatních, na které se hází popřené rodinné zranění a tajemství. Cítí se jako panenky, které musí nést masku veselosti, zdvořilosti a vděku, navzdory tomu, že je v rodinách dysfunkce a zneužívání. Boj, ostražitost a snaha jsou nezbytné pro to, aby se cítily v bezpečí.

Tato žena si může myslet, že jen potřebuje najít toho správného partnera. Nebo vydělat x množství peněz. Že si může odpočinout, až postaví dům, až získá titul, až bude mít další dítě, až odejde ze vztahu. Všechno zmíněné souvisí s tím, že zraněné dítě hledá matku, severní hvězdu, která mu dá bezpečí, a až ji najde, pak si může konečně odpočinout a uvolnit se. Tímto snažením se dcera (jako když byla malá) snaží získat kontrolu nad svým prostředím. Připomíná vám to něco? :)

Patriarchát je společenství, kde muži mají více moci než ženy. Patriarchát negativně ovlivnil muže i ženy. Říká, že to, že něco cítíš, je slabost, a proto emoce musí být potlačovány. Některé pocity byly přitom označeny za špatné, neatraktivní a nevhodné. Jejich potlačení poškodilo emoční tělo nás všech. Malé holky i kluci jsou zahanbováni a zostuzeni za své pocity, což vede k násilí, zneužívání či nevšímavosti v rodině či společnosti. 

Patriarchát je udržet si sílu a moc za každou cenu. Jedním ze způsobů, jak si udržet moc, je mít jasnou představu, co je dobré a co je špatné. Tím, že se stále více rozpouští náboj polarizačních pojmů, jako je správné / špatné a dobré / špatné, začínají se otevírat nekonečné možnosti a jednotlivci mohou dělat rozhodnutí, která jsou opravdu pravá a správná pro ně bez strachu a hanby.

Patriarchát deformuje dynamiku mezi matkou a dcerou a zanechává je obě bezmocné. Vyžaduje poslušnost výměnou za lásku. Mužům i ženám říká: „Nebudeš milován, pokud nebudeš poslouchat.“ Dcery pak absorbují matčinu bolest, jako by byla jejich vlastní. Některé matky mohou hrát roli dominantní a chladné královny, které říkají: „Neudělej nic, co by se mi nelíbilo.“ Nebo hrají roli bezmocného, opuštěného dítěte, které říkají: „Neopusť mě.“ Obě dynamiky mají jedno společné – získat moc a kontrolu. Matka, která se vzdala své ženské síly, se ji snaží najít jinde. Matky mohou vyžadovat, aby jim dcery naplňovaly jejich přání, bez toho, aby udělaly nezbytnou vnitřní práci.

Patriarchát nevidí matky jako komplexní bytosti, ale polarizují je do idealizace – „matky se mají uctívat“, nebo do očernění – „je to chyba matky“. Poté, co ze společnosti zmizela silná podpora žen navzájem, ženy dělaly vše pro to, aby je muži přijali a milovali. Dívaly jsme se na své matky, které byly závislé na jakékoliv známce ocenění od jejich nevšímavých manželů. Dívaly jsme se na projevy nerespektujícího chování a zneužívání a mlčely jsme u toho

Systémy patriarchátu říkají, že by ženy měly být úspěšné, ale zase ne příliš úspěšné; měly by být svůdné, ale ne zase příliš svůdné; měly by být silné, ale zase ne příliš silné atd.

Vlivem patriarchátu se z nás staly slabé ženy, které potřebují silného muže a hlavně potřebují jeho pozornost. Zvláště ženy, které byly otcem fyzicky nebo psychicky zneužívány. Tyto ženy potřebují přimknout ke svému ženství a vnímat v sobě i druhých to dobré, i to zlé, bez příkras. Postupně se tak naučíme přijímat takové, jací jsme. Se vším, co život přináší. Možná někdy nechápeme, proč žena zůstává ve své bolesti a není schopna přijímat lásku a hojnost života. Ale ona si to opravdu nevymýšlí, ona má důvod. Tato cesta je součástí ženského zasvěcení.

Vlivem patriarchátu naše společnost stále potřebuje mít ve vedení archetyp přísného otce, který nás domněle ochrání. Je to skrývání se před zodpovědností čelit realitě naší bolesti a zodpovědnosti k planetě. Cesta vede k přijetí vnitřního otce, čímž získáme zpět svou sílu. V těchto chvílích buďte opatrní, jestli tuto roli nehrajete jako terapeut nebo léčitel.

Procítit celé spektrum svých emocí. Svět bude vyléčen tím, že ženy budou ochotny procítit celé spektrum svých emocí. Což zahrnuje odmítnutí cítit emoce druhých a odmítnutí nést zodpovědnost za ty, kteří nejsou ochotní udělat svou vnitřní práci. Vytvořit bezpečí v sobě. Každá žena, která to udělá, vytvoří toto bezpečí pro druhé. Dát si načas; znát cenu odpočinku; ctít pomalost, dlouhotrvající přirozený proces situací v životě a mrtvou část vývojového cyklu; přijímat záležitosti života, které jsou komplikované; naslouchat; počkat; užívat intuici a sny. Dát si přijetí a lásku bez hranic. Transformace není se toho zbavit (to by byl zase návrat do minulosti, do patriarchátu), ale obejmout bolest, nemlčet a neumlčovat své pocity.

Pocítění celého spektra emocí vede do síly a jasnosti a rovnováze mužského a ženského principu na Zemi. Každá žena potřebuje zažít pocit, že s ní není něco špatně, když odmítá nést emoční zátěž svého partnera, dítěte apod. Že je v pořádku cítit vztek, když ji někdo využívá. Momenty, kdy jsme přijaty jako bad girl, když jsme neupravené, když s lidmi nesouhlasíme, když říkáme něco nevhodného. Poznat, že přežijeme, když tak jednáme.

Integrovat mateřské zranění znamená zůstat se sebou, bez toho, abychom se tomu vyhýbaly a pak si to kompenzovaly přehnanými obavami, jídlem, nakupováním, závislostí na internetu, hledáním ocenění, nesením zátěže emocí druhých lidí.

Připustit si pocit vnitřní prázdnoty, který může být spuštěn negativně – vstoupíte do situace, která vám ukáže to, co jste v minulosti nedostaly; nebo pozitivně – když vám někdo dá více lásky, pozornosti a respektu, než jste kdy v minulosti dostaly. Oba stavy mohou ve vás vyvolat smutek původního deficitu výživy a na této nové osobě si můžete vytvořit závislost. Nevyhýbat se pocitu vnitřní prázdnoty a nefixovat se na osobu „nové matky“. Vyživit své tělo pozorností a láskou, i když budeme cítit zármutek nebo zmatenost. Pokud žena prochází obdobím vnitřní prázdnoty, je nezbytné, aby cítila podporu ostatních žen. Aby měla pocit, že všechny její emoce jsou vítány a žádné nejsou odmítnuty. To je svoboda! A pak se v nás může projevit skutečná síla.

Mateřské zranění se projevuje i v ženském vedení. Projevuje se tak, že neříkáte plnou pravdu, mírníte se, držíte se v pozadí a plně se neprojevujete, jednáte za druhé, jste popoháněny strachem, příliš kontrolujete druhé lidi nebo situace. Jste vyčerpané z neustálého podporování a tlačení na sebe. Ostatní lidé získávají ocenění za práci, kterou jste udělala vy. Soutěžíte s ostatními ženami.

Na spirituální úrovni je mateřské zranění prožíváno jako pocit oddělení od života, od světa. Matka je první člověk, se kterým zažíváme jednotu. Ukazuje nám postoj ke světu. Integrace mateřského (ženského) zranění je proces zasvěcení do své vlastní síly a smyslu života.  Postupně se nám napravuje postoj k životu, cítíme se svobodnější a přijímáme kvalitu bohyně, která se rodí do tohoto světa. Je to způsob, jak uctít ženskou linii – ženy, které byly před námi a ženy, a které přijdou po nás.

Do té doby, než se setkáme s mateřským zraněním, posvátné ženství je jen pohádkou, fantazií, kdy hledáme někoho, kdo nás zachrání, kdo ale stále nepřichází.

Ženy, které na sobě vnitřně pracují, vytváří novou ženskou linii. Ne tu pokrevní, přes ženy ze svého rodu, ale přes vědomí, které se na Zemi vytváří. Přes ženy různých kultur, národností, sexuální orientace a vyznání, kterým se probouzí vědomí a které se podporují v dosažení jejich společného cíle.

Ivana Valová
www.atlantskaskola.cz

Zdroj - Bethany Webster - www.womboflight.com
Foto: Barbora Bušinová


[ HOME | KALENDÁŘ KURZŮ | STUDIJNÍ PLÁN | ČLÁNKY A RECENZE RSS | REGISTRACE | KONTAKT ]

Atlantská škola
Design a tvorba stránek Business Logic s.r.o.