Atlantská škola
Home Kalendář kurzů Studijní plán Články a recenze Registrace Kontakt
[ LOGIN ]
Články o Atlantidě
Spirituální psychologie
Starodávné civilizace
Třetí oko a mysl
Spirituální integrita
Hvězdy a krystaly
Lightworker
Fyzické tělo a instinkt
Láska a komunikace
Recenze

Emoce a obnova lásky v rodině

PUBLIKOVÁNO: 16.10.2016, AKTUALIZACE: 31.07.2017

Emoce je pohnutí mysli, které v nás vzbuzuje příjemné či nepříjemné pocity. Přináší nám osobitý zážitkový obsah, který vyjadřujeme slova „strachy se mi třásly kolena“, „hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě“, „skákal jsem radostí dva metry vysoko“, „byl jsem v sedmém nebi“. Jsou subjektivní, jsou aktualizovány, jsou neopakovatelné, jsou přenosné, jsou příjemné nebo nepříjemné. Emoce nás přimějí k pohybu. Cit je citlivost, vyciťování, je jemnější a nemění se tak rychle. Rozlišujeme:

Afekty. Afekty jsou intenzivní a prudké emoční reakce na různé zážitky (afekty hněvu, zlosti, radosti, děsu, studu, smutku, atd.). Vyznačují se rychlým vznikem, bouřlivým průběhem, krátkým trváním a nedostatkem racionální kontroly jednání. Mají tendence k okamžitému jednání („vybití“). Nedojde-li k „vybití“ afektu, dojde k jeho městnání a hrozí, že i nepatrný zážitek vyvolá bouřlivou reakci, popř. stav úzkosti.

Nálady. Nálady vyjadřují trvalejší pohotovost emoční reakce. Vyznačují se malou intenzitou a delším trváním. Ovlivňují stupeň, ráz a trvání ostatních psychických funkcí jako je pozornost, paměť, motivace, myšlení, chování, zájmy, postoje atd.

Dlouhodobé citové vztahy. Dlouhodobé emoční vztahy, v intenzivní formě tzv. vášně, jsou dlouhodobé, trvalé city, které jsou zaměřeny ke konkrétní bytosti (například láska k určitému člověku, „domácímu mazlíčkovi“), věci (například láska k plyšovému medvídkovy, autu …), ideji (například náboženské …) či aktivitě (například filatelie, volejbal ….).

Emoce můžeme dále rozdělit podle kvality na nižší emoce (radost, smutek, strach, hněv aj.) a vyšší emoce (intelektuální, estetické, sociální aj.). City (pohrdání, láska, touha, soucit, hrdost, stud, něžnost, takt, lítost atd.) jsou trvalejší emoce, které vyjadřují vztah k osobám, věcem, ale i pojmům jako je třeba pravda, spravedlnost, svoboda a jiné.

Nižší emoce. Nižší emoce jsou spojeny s instinkty (vrozené reakce, vnuknutí) a pudy (cílená činnost až nutkání vycházející ze základních životních potřeb, například hlad, sex). Řadíme mezi ně city somatické (například pocit únavy, bolesti, hladu a jiné) a city obranné či útočné, které slouží jako jakýsi obranný mechanismus proti zevním vlivům (například pláč, strach, leknutí). Nižší emoce mohou mít podobu afektu, nálady i dlouhodobého emočního stavu. Na rozdíl od zvířat jsou u lidí instinktivní a pudové projevy a s nimi spojené emoční stavy racionálně kontrolovány a kultivovány (vytříbeny).

Vyšší emoce. Vyšší city jsou někdy označovány také jako city morální, protože jsou součástí etických, estetických, sociálních a intelektuálních postojů a jednání. Získávají se v průběhu života (nejsou vrozené) a jsou ovlivňovány společností. Mívají zpravidla charakter dlouhodobého emočního stavu a často bývají trvalé. Ovlivňují charakter a formát osobnosti a motivují jedince ke konkrétním typům sociálního chování.

Lidský mozek můžeme rozdělit na dvě důležité oblasti: Podkoří (ještěří mozek) je nám společné se všemi zvířaty tím, že zprostředkovává všechny smyslové vjemy, pohybovou koordinaci a hormonální souhru s instinkty, umožňující páření, péči o mládě i sebeobranu. Podle divokosti a strachu je jedinec puzen buď k útoku, nebo k útěku. Horní polovina mozku slouží především lid­skému logickému rozumu, cílevědomému myšlení, vědomí hodnot, svědomí a svobodné vůli.

Pod ochranou výchovy se pomalu vyvíjí k tomu, aby člověk sice svobodně užíval svých smyslů, pudu a citu, ale aby případné hormonální bouře ovládal svědomím tak, že např. nezabije nepřítele, ale pochopí ho a odpustí mu. Základní zkušenosti s tlumením a zabrzděním hormonálně podmíněné útočnosti a pudu k útěku získává dítě pod ochranou nosící mateřské osoby. Moderní člověk postrádá tuto přirozenou výuku srdce a stává se mu proto, že je svým hormonům a primitivním pudům vydán napospas a jedná na úrovni zvířete - útočí nebo utíká.

Jde o to, aby se muž a žena nepřizpůsobovali slepě za cenu ztráty vlastního Já anebo, aby v důsledku neschopno­sti odpustit či kompromisu nevzdávali lásku a neopouštěli se. Aby si byli vědomi ceny takové lásky, je nutné, aby se spolu upřímně a pravdivě konfrontovali. Aby si byli schopni říct: „Netrvám na tom, aby ses měnil. Mám tě ráda tak, jak jsi. I s tvými nedostatky. Ale chci, abys věděl, jak mi při tom je.“ A když jsou tak plni vzteku a rozčarování, že by nejraději zařvali „nech mne na pokoji!“, ukázali tomu druhému záda a přibouchli za sebou dveře, měli by si umět zapovědět instink­tivní nutkání k útoku a k útěku a podržet se v náručí, aby vyplavili všechnu nahromaděnou bolest a zase se jako milující lidé našli. Je třeba se naučit zvládat konflikty, aby se bezvýhradná láska zase rozproudila. Týká se to všech vztahů uvnitř rodiny. Pak se bude dařit manželskému soužití i výchově dětí. Ra­dost a nadšení, vyplývající z bezvýhradné lásky, jsou nejlepší síly otevírající bránu k osobní svobodě.

Nejpodstatnější usměrňující silou v životním stylu rodiny je bezvýhradná láska mezi otcem a matkou a mezi rodiči a dětmi. Jen tato láska otevírá brány pro osobní svobodu. Konflikty se řeší zásadně empatií (vcítěním se do druhého člověka), která se naplno žije při emoční konfrontaci. Každý z těchto dvou lidí vyjádří v 1. osobě tváří v tvář svou bolest, takže se ten druhý do něho může vcítit a možná pro podruhé vzít více ohledu („Mám na tebe zlost, když si neuklízíš svoje věci.“ „Bolí mne, když na mne křičíš.“). Konflikt nesmí být vpůli přerušen a usmíření nesmí být přerušeno na někdy jindy.

Svár končí výlučně usmířením, tj. potvrzením bezvýhradné lásky („Mám tě přesto ráda, i když zlobíš.“). Tělesná blízkost mezi těmi dvěma během jejich konfrontace se řídí podle věku a stupňuje se podle míry bolesti. Proměna zlosti a smutku do bezvýhradné lásky a radosti se může v lehkých případech odehrát jen během rozhovoru a kontaktu z očí do očí (bez dotyku), v těžších případech je třeba dotyku (např. ruky dítěte, která bije, nohy dítěte která kope ale i úst dítěte, která plivou) a pro těžká zranění, která nejdou slovně zpracovat, je třeba pevného objetí (např. žena se distancuje od muže, který ji nepodržel, aby se vyplakala po úmrtí dítěte).

Pod tímto zorným úhlem se jeví nepřístojnost všech tělesných trestů i trestu odnětí lásky. Zamezují totiž proces emoční konfrontace, ústící přes empatii do bezvýhradné lásky. Tento životní styl určují rodiče v jednotném spojení a především dávají v tomto smyslu dětem vzor. (Je to podobné jako pravidla silničního provozu, např. přednost zprava). To znamená, že své vlastní konflikty, pokud jsou tematicky dětem přístupné, v jejich blízkosti konfrontují a smíří se spolu. Ukazují dětem, že chtějí své vlastní rodiče i tchýni a tchána přes všechny výhrady milovat nebo alespoň ctít.

Předpokladem pro pěstování lásky je řád v systému rodiny. Rodiče mají první místo tím, že přišli první a tím, že si je vzájemně dávají. Děti mají druhé místo. Rodiče dávají bezvýhradnou lásku, bezpečí, péči, orientaci v hodnotách, vzor a postupně možnost k osamostatnění a dítě tyto dary přebírá. V sourozenecké skupině má každý z nich místo podle doby narození (prvorozený má první místo, druhorozený má druhé místo atd.). Přirozenou prevenci zbytečných konfliktů zajišťuje důsledná výchova tím, že určuje pravidla a stará se o jejich dodržení.

I zde platí působnost vzoru. Rodiče dodržují tatáž pravidla, která zavedli pro děti. Ve výchově dětí mělo dbát na to, že vyslovené „ano“ je „ano“ a vyslovené „ne“ je „ne“, aby se dítě dokázalo orientovat a samo v budoucnosti bylo důsledné a dokázalo jasně vyjádřit svoje pocity, potřeby, požadavky. Tento životní styl slouží ve své podstatě jako prevence rozvratu rodin, vztahů a poruch vývoje jednotlivých osobností. Takovéto působení v rodinách, založené na empatii, může v budoucnosti zcela jistě ovlivnit chování celé společnosti a daleko více se bude dařit mimo jiné i solidaritě s lidmi nemocnými, starými a obecně neschopnými se o sebe postarat.

Emoční konfrontace může probíhat ve třech stupních: 1. stupeň: Při mírném konfliktu, který se dá zpracovat slovy, stačí nám ve stoje oční kontakt třeba i bez tělesného dotyku. 2. stupeň: V těžším případě je třeba se držet alespoň za malíčky nebo za obě ruce. Nebo vzít hlavu toho druhého do dlaní, abychom se mohli intenzivně vnímat tělesnou řečí: mimikou, pohledem, slzami, jiskrou zlosti nebo touhy v očích, dechem, vjemem citové proměny, touhou je ovlivnit, proteplit, obšťastnit. 3. stupeň: A když je naše krize velmi těžká a dlouhá a oběma se nám bude chtít spíš od bolesti utéct, tak si k tomu raději lehněme a nevstaneme dřív, než jsme se zase spojili v lásce.

Dbej na to, aby tvé vyjadřování bylo jednoznačné; tvé ano je ano a tvé ne je ne. Uč se, že nejprve je důležité vnímat a vyjadřovat své vlastní pocity plynoucí ze vztahu, aniž bys toho druhého kritizoval, odsuzoval a ponižoval. Bez toho se nemůžeš emočně konfrontovat a vcítit do druhého. Dbej na to, abys proměnil hádku v usmíření dříve, než slunce zapadne. Věz, že trestáš-li dítě bitím, posíláním pryč, mlčením, ignorací a zastrašováním, dítě se cítí opuštěné, nepřijaté a bez lásky. Vychovávej dítě ne ve strachu a pod tlakem, ale v atmosféře lásky a radosti. Žij výše uvedené v jednotném spojení s tvojí rodinou a tím dávej svým dětem vzor.

Vysvětlete si, že tělesná agrese není hodná člověka. Bít, kopat a kousat dovede každé zvíře. My jsme ale lidé, kteří mají ústa ke křičení i k mluvení, pohled, výraz tváře. A to budeme ode dneška cvičit. Ty můžeš ukázat svůj vztek a smutek a já mou bolest také. Aby ti náhodou samovolně neujely pěstičky a nezačal jsi mne bít, schováme je mezi naše bříška. A také proto, že tak jsi v úzkém, hlubokém vztahu se svým tělem a tvými city. Takto chceme cvičit, že všechna bolest se musí vyplavit a smířit a ne ji neusmířenou polykat nebo ji vybít ranami a kopanci navenek.

Malému dítěti se pravda nedá slovy moc vysvětlovat. Pochopí ale citovou konfrontaci zážitkem. Vždyť potřebuje tělesný dotyk až ke stupni pevného objetí vždy, když je postiženo emoční bouří, a to bez slovní argumentace, jen s empatií, citovou konfrontací, případně s vyjádřením hranic a potvrzením lásky. „Bolí mne, když mne praštíš pěstičkou. Ne. To dělat nesmíš. Ale smíš se vykřičet.“ A nadále je dítě podrženo v náručí jakoby bylo nošeno v šátku. V mírných případech stačí třeba jen přísný pohled a v o něco těžších případech důrazný tělesný dotek, zabraňující rukám v agresi. Dítě by se mělo naučit umět vyjádřit: „Mám na tebe vztek, mámo. Strašný vztek!“ Samozřejmě musí i rodič svou bolest vyjádřit, tak, aby tomu dítě rozumělo.

„Bolí mne a vzteká, že biješ děti ve školce. Mám tě ale přesto ráda. O to víc mne to bolí, že jsi na děti tak zlý.“ Když se pomalu uvolňuje napětí, animuje rodič dítě k mazlení, k žertovným hrám, zkrátka k radosti, že jsou zase spolu spojeni v lásce. Každé dítě chce být milováno a chce milovat. Pokud ví, že ho má matka ráda přesto, že jí udělal bolest, vezme snad příště na ni ohled. Stupňování tělesného kontaktu podle vážnosti konfliktu platí i u dětí. Dá se konfrontovat jen očním kontaktem bez tělesného kontaktu, např. „Au, to mne bolí, když mne koušeš. Ne, nedělej to.“ Když dítě přestane, je dobře. Když ale dítě přesto kouše, vezme ho táta do náručí, chytí ho za pusu a řekne důrazněji „Au, to mne bolí a vzteká. Ne! Nechci to.“ Pomohlo-li to, nemusí se v konfrontaci pokračovat. Ale když je dítě plné vzteku, že otcova slova takřka nevnímá, pak je třeba i pevného objetí vleže.

Je lepší zapálit svíčku nežli lamentovat nad tmou. Přijímej sám sebe takového, jaký jsi a měj se rád, i když chybuješ. Přijímej své vlastní rodiče takové, jací jsou, a přijímej je v úctě, i když chybují. Přijímej partnera i s jeho rodinou takové, jací jsou, a přijímej je v úctě, i když chybují. Protože bez nich by nebyla ani tvá současná rodina. Věz, že každý člověk v systému své rodiny má nezaměnitelné místo, kterého se mu dostává již jeho příchodem. Věz, že početí dítěte je aktem přijetí a žití bezpodmínečné lásky k dítěti. Vnímej jedinečnost těhotenství každé ženy a dávej jí podporu na této nelehké cestě. Jakožto děloha dává pevné hranice tvému dítěti, tak i ty mu dávej zažít tuto nepostradatelnou jistotu, bezpečí a důvěru ve tvém náručí. V pravý čas však dopřej dítěti svobodně se odloučit, dej mu možnost rozvinout se a podpoř ho v jeho zvědavosti, podnikavosti a tvořivosti.

Zdroj: Ivana Valová, www.lidske-emoce.com, Jiřina Prekopová


[ HOME | KALENDÁŘ KURZŮ | STUDIJNÍ PLÁN | ČLÁNKY A RECENZE RSS | REGISTRACE | KONTAKT ]

Atlantská škola
Design a tvorba stránek Business Logic s.r.o.